Jsme organizace zaměřená na poskytování sociálních služeb nejen seniorům. Nabízíme širokou škálu aktivit, od odlehčovacích služeb a wellnessu až po vzdělávací a kulturní akce. V našem komunitním centru se snažíme vytvořit příjemné prostředí, kde se mohou naši klienti setkávat, relaxovat a aktivně trávit svůj volný čas.
Sluneční dvůr je organizace, která poskytuje péči pro věkovou kategorii od 18 let. Potřebnou péči u nás naleznou senioři, dále osoby s různým druhem zdravotního, tělesného postižení a osoby s chronickým onemocněním, ale i mladší osoby z důvodu zdravotního postižení. Naše odlehčovací služba, podpoří pečující rodiny, aby si mohly od péče odpočinout.
Sluneční dvůr poskytuje nepřetržité pobytové sociální služby osobám, kteří již nemohou žít ve své domácnosti. Snažíme se našim klientům vytvořit příjemné domácí prostředí tak, abychom společně navodili rodinnou atmosféru. Důstojnost a útěcha je pro nás samozřejmostí. Umožňujeme klientům žít aktivně podle jejich přání a možností. Úzce spolupracujeme s rodinami klientů a jsme připraveni být jim oporou.
Služby, které poskytujeme, tvoří ucelený komplex, jež pokrývá potřeby každého člověka v průběhu jeho života. Rodina může zprvu využít základní poradenské služby a následně třeba krátkodobý pobyt nebo přebereme komplexní péči my.
Exkluzivní pobytový projekt Sluneční dvůr představuje jedinečnou příležitost pro bydlení a rekreaci pro všechny milovníky přírody, vlastního klidu a zábavy pro různé věkové kategorie.
Náš příběh
Říká se, že nejtěžší je začít a asi to je pravda, ale dostat tu správnou a hlavně konkrétní myšlenku není o moc lehčí. Přesvědčil jsem se o tom na vlastní kůži, protože než se mi myšlenka utvořila natolik, aby se přede mnou vytvořil celkový obraz, uběhlo několik let. Vlastně všechno začalo mnohem dřív než jsem si později uvědomil. Nejdříve to byl skleník s cizokrajnými rostlinami, třeba takový jaký mají v Liberci nebo v Praze, později se vše zformovalo do podoby jakéhosi odpočinkového místa a hned tu byl obraz řádících dětí v Tropical Islandu nedaleko Berlína, ale to nevydrželo dlouho a mozek začal dotvářet další detaily, kterými byla vířivka, sauna, Kneipův chodník, masáže, no zkrátka wellnes jak má být a k tomu ta nádherná lázeňská kultura, kde si v mých očích starší lidé užívají procedur a vlastně vychutnávají společenský život, tak jak je to na nejednom letáčku. A zase se zhmotnila myšlenka s úplně jiným nábojem a dynamikou, říkal jsem si vlastně proč ne, i já jednou zestárnu. Ale jak to v životě chodí, myšlenky jsou jedna věc a skutečnost jiná. Zpočátku to bylo krásné snění, do kterého postupně vstupovala neúprosně realita. Nejdříve starost o děti, postupně starost o prarodiče a poté i rodiče a najednou snění vzalo za své. Ještě, že jsme tři sourozenci, tak to nebyl takový zápřah jako být na to sám a zase vloudila nenápadně myšlenková nitka – jak to vlastně zvládají ostatní, někteří jsou na to sami a někteří dokonce ani nemají nikoho kdo by jim alespoň s běžnými starostmi života pomohl. A myšlenka zesilovala a zesilovala, že jsem začal vnímat svět okolo sebe úplně jinak a více o něm uvažovat, proč se někdo chová takto a někdo úplně jinak. Je to možná zvláštní, ale člověk je opravdu společenský tvor, protože si rád popovídá, zavzpomíná a také pochlubí i třeba maličkostí, která mu udělala radost, protože na ní přišel sám. A v tomhle shonu a bláznivém světě na to přestáváme mít čas, ještě že máme ty aplikace, které nás drží s ostatními v kontaktu. Všechno je naprosto skvělé, než si uvědomíme, že tím trávíme tolik času, že si nestíháme pomalu promluvit se svými blízkými, tak to doháníme různými výlety nebo srazy, ale co ti, kteří tuto možnost nemají? Ti jsou postupně pohlcováni samotou a že jich přibývá. A nejsou to jenom jak bychom mohli předpokládat staří lidé. Všichni by potřebovali trošku toho slova, popovídání si, přijít na hezké myšlenky, které nás nutí do úsměvu a já si hned vybavuji, jak jsme jako malí poslouchali různé příběhy od starších, hltali každé slovo, které řekli a připadali si šťastně. Když jsme povyrostli, byli jsme zase šťastní, že nás babička s dědou a mamka s taťkou nechávali povídat, jaké to bylo tam a tam, s úsměvem ve tváři a pokyvujíce chápavě hlavou si vybavovali jaké to bylo, když oni byli v našem věku a my zase byli jako v ráji, protože nás někdo vnímal. Představa se opět změnila a pocity začaly křičet a tvořit jasné kontury celku. Ano chceme s ostatními z různých věkových skupin, názorů, schopností a možností tvořit komunitu, aby nám nebylo smutno, abychom si pomohli, když to druhý zvládá hůř. A najednou se to vše sesypalo do jedné hromádky – wellness, skleník, rekreace, lázně, pomáhání starším, nemocným a nemohoucím, hrát si s dětma, sportovat, dělat bábovičky, sledovat hvězdy, sedět u ohníčku a za zvuku kytary zpívat a proč to nespojit v komunitní centrum, kde si budeme všichni užívat plnými doušky života se vším všudy a všichni naráz a ne mít jen třeba dětský domov nebo domov důchodců, který je jen pro malý okruh. Smysl mi dává a mozek říká „ne“, to byla jen uzavřená skupinka, to není jako v životě, „já chci aby to nebylo jako, chci aby to bylo doopravdy“, tak jak to zažíváme každý den. A tak vznikla myšlenka komunitního centra kde bychom propojili všechny radosti a slasti do jednoho projektu, ze kterého by si každý mohl vzít ten kousíček, který právě potřebuje nebo chce.